Německý historik Peter Dinzelbacher se zabývá středověkou mentalitou a zbožností, zejména pak ženskou mystikou. V této knize předestírá široce založenou historickou analýzu jednoho křesťanského fenoménu, totiž zvláštní spřízněnosti mezi zdánlivě tak odlišnými světy „čarodějnic“ a „světic“. Co mají tyto ženy společného? Podle Dinzelbachera především to, že se nějak vymykají z toho, co je považováno za „normální“, že jsou „jiné“. Jejich odlišnost je přitom – a to je hlavní autorova teze – založena na velmi podobných projevech. Živé portréty celé řady žen, jejich životů, náboženských prožitků i klamů srovnává s jejich hodnocením ze strany církve, aby ukázal, jak nejasná může být hranice mezi svatostí a posedlostí démony. Zároveň s tím autor ukazuje postupnou proměnu v tom, jak byla sama svatost pojímána, jež souvisí na druhé straně s měnícím se hodnocením magie a čarodějnictví, respektive s nárůstem jejich pronásledování. Dinzelbacherovi se tak daří velmi plasticky předvést svéráznou povahu dobové spirituality s její nesmírnou vroucností, zároveň však křehkostí a náchylností k pádu, třebaže autorova kritika se snad někdy může zdát až příliš nelítostná.